Něco o psovi výmarský ohař
Výmarský ohař (Weimaraner, Weimaraner Vorsterhund)
Výmarský ohař je vnímavý a poslušný pes, s dobrým charakterem. Potřebuje dostatek prostoru a dlouhé procházky.
ANGLICKÝ NÁZEV:
něm. Weimaraner, Weimaraner Vorsterhund
PŮVOD:
Výmarský ohař byl vyšlechtěn v 16. století v Německu. Vznikl z nyní již vyhynulého plemene šedých brakýřů sv. Ludvíka. Počátkem 19. století toto plemeno zdokonalili výmarští vévodové, kterým se podařilo přísnou selekcí vytvořit zvláštního psa, se srstí barvy myší šedi a téměř modré a jantarovýma očima. Jako standardní plemeno byl uznán v Německu roku 1896. Po druhé světové válce se jako služební pes stal velmi oblíbeným v USA. Je rozšířen také v Evropě, Kanadě a v Rusku.
POPIS:
Výmarský ohař je graciézní, krásný a ostrý pes, s plavnými, lehkými a zkoordinovanými pohyby. Výška 57 až 70 cm, váha není standardem předepsána. Hlava je suchá, s rovným čenichem. Oči mají kulatý tvar a inteligentní výraz, u štěňat modrou barvu, u dospělých psů jantarovou barvu. Barva nosu je tmavá. Uši jsou dlouhé, vysoko nasazené. Ocas se dříve kupíroval. Hrudník je mohutný. Srst má krátkou a jemnou. Zbarvení: všechny odstíny šedé, na tlapách, hrudi a krku jsou přípustné nevelké bílé znaky.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 59 až 70 cm, ideál je: 62 až 67 cm.
Fena má v kohoutku 57 až 65cm, ideál je: 59 až 63 cm.
VÁHA:
Pes váží v rozmezí 30 až 40 kg.
Fena váží v rozmezí 25 až 35 kg.
SRST:
Výmarský ohař má krátkou a jemnou srst.
CHARAKTER:
Výmarský ohař je vnímavý a poslušný pes, s dobrým charakterem. Výborně se hodí do rodiny, v městských podmínkách je však jeho chov problematický. Potřebuje dostatek prostoru a dlouhé procházky.
PÉČE:
Nelíná a jeho srst nevyžaduje téměř žádnou péči.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Výmarský ohař se v průměru dožívá 12 až 13 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Stopař velké zvěře.
VYUŽITÍ DNES:
Lovecký pes a společník.
PLEMENO:
FCI VII. - Ohaři, přinašeči a slídiči.
Sekce 1 - Ohaři.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
VO
ČÍSLO STANDARDU:
99/13.2.2002 (Velká Británie)
DATUM PUBLIKOVÁNÍ PŮVODNÍHO STANDARDU:
27.2.1990
Podmínky k chovnosti výmara
Krátkosrstí
- pes: výstavní ocenění-výborný + lovecké zkoužky-PZ 1.cena+LZ |
výstavní ocenění-velmi dobrý + lovecké zkoužky-VZ |
- fena: výstavní ocenění-velmi dobrý + lovecké zkoužky-PZ l.cena |
Dlouhosrstí
- pes: výstavní ocenění-velmi dobrý + lovecké zkoužky-PZ 2.cena |
- fena: výstavní ocenění-velmi dobrý + lovecké zkoužky-PZ 2.cena |
Všichni krátkosrstí i dlouhosrstí chovní jedinci musí mít plnochrupost, povinný svod a podmínkou je RTG na dysplazii.(RTG již nepovinný, vyjma importovaných jedinců)
VLASTNOSTI:
Všestranný,lehce ovladatelný a náruživý, lovecky upotřebitelný pes se systematickým a vytrvalým hledáním, ne však nad míru temperamentní. Nos pozoruhodné kvality. Ostrý na škodnou i na člověka. Spolehlivý ve vystavování a vodní práci. Zvláštní vlohy pro práci po výstřelu, při sledování stopy, dohledávce a přinášení.
Pro dodržování a zkvalitňování tohoto chovného záměru je kromě čistokrevnosti třeba:
a)předpokládat u chovných rodičů pozitivní ohodnocení o lovecké upotřebitelnosti z podzimních zkoušek, podle čsl. zkušebního řádu nebo zkoušek, které tyto náročnosti převyšují (viz podmínky chovnosti v závěru)
b)výmarští ohaři, kteří mají být použiti v chovu, musí vykazovat ostrost
c)nervózní, plaší psi a psi bojící se výstřelu, dále načínači a hrobaři, monorchidi a kryptorchidi i psi s "otevřeným" okem budou vyloučeni z chovu. Totéž platí pro nedostatečnou, nebo nadměrnou výšku, která snižuje upotřebitelnost i chovnou a exteriérovou hodnotu, právě tak jako pro podvyživené, rachitické a z jiných důvodů špatně rostlé psy, kteří byli z exteriéru oceněni horší známkou než "velmi dobrý", nebo mají chybný chrup.
Osvědčení o ochranářském výcviku chovných jedinců je žádoucí. Aby byl zacován princip chovu upotřebitelných psů, je třeba si před zamýšleným krytím obstarat souhlas Klubu chovatelů výmarských ohařů, jako jediné rozhodující instituce, jejíž předsednictvo dbá o dodržování stanovených směrnic, povoluje výjimky a vydává nové směrnice pro chov.
PLEMENNÉ ZNAKY :
Všeobecný vzhled:
-středně velký až velký lovecky upotřebitelný pes.
Výška v kohoutku:
-psi 59-70cm, feny 57-65cm. Účelný pracovní typ, vzhledný, šlachovitý se silným svalstvem. Samčí typ psa a samičí typ feny musí být jednoznačně výrazný.
Barva:
- stříbrná nebo myší šeď včetně prechodů mezi těmito zabarveními. Hlava a závěs většinou poněkud světlejší.Bílé znaky se připouštějí jen v nepatrné míře na předhrudí a na prstech. Často po délce hřbetu se táhne užší, nebo širší "úhoří pruh". Pálení je nepřípustné.
Osrstění:
a)krátká jemná, krátká tuhá
- velmi krátké, (ale v porovnání s většinou srovnatelných ras delší a hustší) hladce přiléhající pesíky bez nebo s řidší podsadou.
b)krátkosrstí s delší srstí (Stockhaar)
- středně dlouhé, husté, rovné, hladce přiléhající pesíky s hustou podsadou, na zadní části běhů úměrně vytvořené praporce.
c)dlouhosrstí
- měkké, dlouhé pesíky s podsadou, nebo bez podsady. Hladce přiléhající nebo zvlněné. Srst na koncích závěsů může být sametová, u nasazení závěsu dlouze přepadající. Odpovídající délka osrstění na hřbetě a bocích je 3 až 5 cm - pod krkem, na předhrudí a na břiše většinou delší, na zadní straně běhů dobré praporce zkracují se směrem dolů. Prut s dobrou vlajkou, meziprstí osrstěné, na hlavě srst kratší. (Konečná podoba srsti se často projeví až po druhém roku věku.)
Hlava:
- úměrně dlouhá v souladu s velikostí. U psa širší než u feny, ale u obou musí být zachován poměr šířky hlavy mezi závěsy k délce hlavy. Od špičky nosu k čelnímu sklonu poněkud delší, než odtud k týlnímu hrbolu. Uprostřed čela rýha, týlní hrbol mírně nebo úměrně vystupující. Za očima dobře zřetelná jařmová kost. Morda dlouhá a zejména u psů silná. Z profilu působí téměř hranatě. Začátek mordy a partie trháků přibližně stejně široké. Silný a bezchybný skus. Nosní hřbet rovný, často poněkud klenutý, nesmí být prohnutý směrem dolů. Velmi nepatrný čelní sklon-stop. Úměrně převislé pysky masové barvy, právě tak jako patro. Malý záhyb za koutky mordy. Líce svalnaté a výrazné. "Suchá hlava".
Závěs:
- široký a poměrně dlouhý, dosahující asi ke koutkům mordy, špičky zaoblené, vysoko a úzce nasazený.Při zbystření pozornosti lehce pootočenn dopředu se záhyby.
Nos:
- tmavě masové barvy, směrem dozadu přecházející do šedi. Přesahuje dolní čelist.
Oko:
- jantarové barvy tmavé až světlé, inteligentního výrazu, u štěňat modré. Kulaté, mírně šikmo položené.
Krk:
- ušlechtile působící a nesený, svalnatý, téměř kulatý, ne příliš krátký. Rozšiřuje se k plecím a harmonicky přechází do předhrudí a hřbetu. Bez laloku, kůze na hrdle není příliš volná.
Trup:
- dobře stavěný a osvalený. Délka trupu k výšce v kohoutku přibližně v poměru 12:11
Hrudník:
- silný, ne přesmíru široký, s dostatečnou hloubkou, dosahuje téměř k lokti, a délkou. Vyvynutý v rámci úměrnosti (ne sudovitý), s dlouhými žebry.
Hřbet:
- poněkud delší hřbet ale bez pronešení, vzadu nepřestavěný a v předu nikoliv strmí, jinak ale pevný a svalnatý, není z hlediska plemene chybou.
Prut:
- zkracuje se (v souladu se zákonem o ochraně zvířat) ve staří jednoho až dvou dnů u krátkosrstých a krátkosrstých výmaranů s delší srstí (Stockhaar) o 4 až 4,5cm. U dlouhosrstých výmaranů je třeba odstranit dva až tři obratle (odpovídá délce vrbové kočičky). Prut je nesen níže pod hřbetní linií než u ostatních srovnatelných plemen a připomíná původní svislou polohu nesení prutu.
Lopatky:
- dobře zaúhlené, dlouhé, šikmo a dobře přiléhající, spojené silným svalstvem.
Běhy:
- všeobecně vysoké, ne příliš široce postavené, šlachovité a rovné. Lopatka dobře zaúhlená a dostatečně dlouhá a silná. Poměr délky od lokte k zápěstí a od lokte ke kohoutku přibližně 1:1. Loket nesmí být vybočen, ani vbočen, ale volně a rovně postaven. Přední končetiny dobře zasazeny ve výši středu hrudníku a navzájem rovnoběžné. Zadní končetiny od kyčle k hleznu dlouhé. Kyčelní, kolenní a hlezenní klouby dobře zaúhlené, tj. stehno kratší než lítko. U hlezenních méně než u kyčelních a kolenních kloubů. Běhy opět rovnoběžně postavené, šlachovité a osvalené, nevybočující, ani nevbočující. Kosti tvoří kolmici, která v bězích bez námahy a hladce spolupůsobí. Zadní a přední běhy zřetelně rovnoběžně nasazeny. V klusu zůstává hřbet rovný.
Tlapky a záprstí:
- uzavřené a silné bez paspárků. Postaveny rovně k ose trupu. Prsty jsou klenuté, delší střední prsty nejsou na závadu. Drápy jsou světle až tmavošedé. Záprstí je rovně nasazeno.
DODATEK KE STANDARDU
Kromě všeobecně používaných poznatků pro exteriérové hodnocení (npř. že spolehlivě posuzovat psy lze jen v pohybu, vzhledem k tomu, že dobře stavěný pes si ve stoji vždy snaží nějak pohovět, sednout, nebo lehnout, nebo při stání nežádoucně změní držení těla) a proto nemůže být úlohou rozhodčího "konečně najít na psu chybu".
Kromě diskvalifikačních chyb lze při výskytu ostatních chyb podle míry a počtu jejich výskytu hodnotit až známkou "nedostatečný".
Diskvalifikační chyby:
(Absolutně v rozpotu s plemennými znaky, odporující zachování čistoty plemene, z toho důvodu hodnotit exteriér jako "nedostatečný" )
- jiná barva než šedé odstíny
- hnědé pálení
- barva oka jiná než jantarová
- příliš šikmo posazené oko
- otevřené oko s vchlípeným víčkem
- výrazný stop
- hlava netipická pro výmarského ohaře
- dolů prohnutý hřbet nosu
- nedostatečné osrstění, zvláště na břiše (výjimka fena s vrhem nebo po právě odstavených štěňatech)
- psi u nichž nejsou viditelná obě varlata
- slabí, obzvlášť plaší a bázlivý psi
- psi nad a pod výšku určenou standardem
- churavý a rachitičtí psi
- psi s hrubými vadami chrupu, zvláště s podkusem a předkusem
- růžově zbarvený nos
- psi, kteří se nenacházejí ve výstavní kondici
Hrubé chyby:
(Opravňující k ocenění od "dostatečný" včetně do "nedostatečný" )
- chybí více než dva premoláry
- chybné běhy, také vadný pohyb vpřed (Vortritt, Vorschub)
- otevřené tlapky
- nasazení záprstí není rovné
- špatné zaúhlení vpředu a vzadu
- vadné hlezno
- paspárky
- silně pronesený nebo "kapří" hřbet
- silně přestavěný pse (jen známka nedostatečný")
- příliš krátká nebo špičatá morda (podle výskytu se hodnotí až známkou "nedostatečný")
- příliš silně vyvinuté pysky
- příliš krátký závěs
- psi neodpovídající typu pohlaví
- nezřetelný týlní hrbol
- záhyby volné kůže na šíji
- nedostatečná hloubka nebo délka hrudníku
- lomený prut, nejde-li o získanou vlastnost (jinak vadný)
- příliš vysoko nasazený prut
- červenožluté pálení
- nepřiléhavá srst a chybějící podsada u psa s delší krátkou srstí Stockhaar (výjimka praporce na bězích)
Chyby:
(Ocenění od "dobrý" včetně až "nedostatečný" )
- nedostatečné osvalení
- vadný chrup
- příliš volná kůže na hrdle
- sudovitý a kravský postoj zadních končetin (podle míry lze hodnotit až jako hrubou chybu)
- příliš široký nebo úzký postoj zadních končetin (úzký postoj však nikoliv způsobený úzkým hrudníkem), lze hodnotit až jako hrubou vadu
- poněkud pronesený nebo kapří hřbet
- mírně přestavěný pes
- lokty nesměřující rovně dozadu
- příliš strmé nebo volné lopatky
- nedostatečný kohoutek
- tlapky sbíhavé nebo rozbíhavé (francouzský postoj)
- příliš dlouhý trup
- nezdvižený prut při vzrušení
- kadeřavá srst u dlouhosrstých výmaranů
- nepatrná vlajka u dlouhosrstých výmaranů
Nepatrné chyby:
- příliš krátké nebo dlouhé zkrácení prutu
Svými instinkty je veden touhou po nalezení zvěře. Když výmarák pracuje, pak z celé jeho práce vyzařuje radost.
Pro svůj kvalitní nos, touhu pracovat a ostrost se využívá i jako policejní pes. Ve své všestrannosti se může věnovat i výcviku, který se používá pro služební plenena.
K uchovnění potřebuje loveckou zkoušku. Tato zkouška od Vás vyžaduje spoustu času a péče o psa s výcvikem. Pokud pes umí poslouchat a má dostatečné vlohy, měl by tuto zkoušku zvládnout. Každý by si měl uvědomit, že výmarský ohař je pes lovecký, který by neměl ztratit své největší kvality, jako je jeho touha pracovat a pozoruhodný nos.
Jeho atletická postava a výjímečná barva ho činí módním psem, což vždy plemenu uškodí. Člověk je schopen pro peníze udělat skoro vše a tak zničí i tohoto nádherného psa. Začnou se množit bezpapíroví psi, kteří jsou z chovu vyloučeni. Buď pro hrubé vady ve standardu nebo chování, či měl jejich předky v rukou takový člověk, který neměl na svého psa dostatek času, aby ho mohl ke zkouškám připravit.
Výmarský ohař žije asi dvanáct let, to znamená dvanáct let péče, dvanáct let procházek, dvanáct let výcviku, dvanáct let krmení, dvanáct let lásky ....
Jak uchovnit výmara?
Vybereme si stěně z kvalitní chovatelské stanice. Necháme ho řádně očkovat. Kvalitně ho krmíme a od mala ho učíme poslušnosti, učíme ho nebát se hluku, snášet přítomnost lidí a jiných psů.
Přihlásíte se do klubu chovatelů výmarských ohařů (KCHVO) u matrikáře - pan Václav Kuška, Rpety 38, 268 01 Hořovice. Tel.: +420 311 514 330 ,GSM: +420 724 181 078 .
Na Českomoravské myslivecké jednotě (ČMMJ) nebo v časopise myslivost zjistíte, kdy se koná svod (obvykle bývá v dubnu), pes musí být starší 6 měsíců. Na svod psa nemusíte nějak připravovat. Zde ho jen změří, podívají se mu do tlamy, jestli má všechny zuby a správný skus a jestli nemá nějaké hrubé vady. Nezapomeňte sebou rodokmen psa a očkovací průkaz, kde necháte veterinářem potvrdit, že je váš pes zdráv.
Někdy od 12 měsíců přihlašte psa na klubovou výstavu. Ta se koná dvakrát ročně a to v květnu a září (bližší informace se dozvíte z klubového zpravodaje). Pokud se nechcete výstavám nějak věnovat ani na výstavu nemusíte psa nějak moc připravovat. Pes oběhne několik koleček se svým pánem na vodítku, kde se hodnotí v pohybu a pak se postaví a hodnotí se jeho stavba. Opět ho změří, podívají se mu do tlamy, prohlídnou ho a ohodnotí (známkou výborná - to znamená, že pes nemá žádnou vadu; velmi dobrá - značí drobnou vadu). Známka dobrá - značí už závažnější vadu a takoví jedinci se do chovu nepouští. (Ještě existuje známka dostatečná a nedostatečná, ale ty se snad ani nezadávají). Na výstavě se psi rozdělí do skupin podle stáří a pohlaví.
PSI/FENY - tř. dorostu 6-9 měsíců (v této třídě se spíše učí mladí psi a jejich majitelé jak se v kruhu chovat)
PSI/FENY - tř. mladých 9-18 měsíců
PSI/FENY - mezitřída 15-24 měsíců
PSI/FENY - tř. otevřená od 15 měsíců
PSI/FENY - tř. pracovní od 15 měsíců (se zkouškou z výkonu a certifikátem o zkoušce)
PSI/FENY - tř. vítězů od 15 měsíců (s národním nebo mezinárodním titulem)
PSI/FENY - tř. veteránů od 9 let
z jednotlivých tříd se vyberou nejhezčí jedinci, kteří jsou ohodnoceni titulen CAC (tř. mladých CAJC)
pak se vybere z jedinců CAC nejhezčí fena a pes - ti obdrží ohodnocení CACIB a pak mezi sebou soutěží o nejkrásnějšího jedince plemene, BOB
Nezapomeňte sebou rodokmen psa a očkovací průkaz, kde necháte u veterináře potvrdit, že je váš pes zdráv.
Než psa začneme připravovat na zkoušky, měl by už umět základní poslušnost jako sedni, lehni (myslivci používají "daun"), ke mně, k noze, zůstaň, dokonale všechno apartovat i z vody a stopovat. Začátečníci se mohou obrátit na cvičiště, kde se všechny tyto disciplíny učí.
Pak stačí absolvovat týdení tábor KCHVO (bývá v srpnu), kde si vyzkoušíte všechny disciplíny v praxi a se zvěří.V září se můžete přihlásit na podzimní zkoušky. Samozřejmě k tomu potřebuje pes ještě vlohy a i trošku štěstí, aby se předvedl v tom nejlepším světle.
Fenky by tímto měli chovnost odbytou, pak už jen stačí vyřídit papírování a poslat rodokmen (originál + kopii), kopii soudcovské tabulky ze zkoušky, výstavního posudku a doklad o zaplacení členského příspěvku poradci chovu.
Poradce vrátí rodokmen s potvrzením chovnosti a pro fenu vhodnými kandidáty pro chov. Majitel fenky si na plemenné knize nechá vystavit chovatelskou stanici, vybere si jednoho z kandidátů a pak po domluvě s majitelem psa přijede na krytí. Pak už jen čekají na štěňátka ...
Psy ještě čeká jedna zkouška. Pro ty, kteří jsou na výstavě ohodnoceni známkou výborně - lesní
a ti, kteří jsou velmi dobří - všestranné.
Historie výmarského ohaře
Výmarský ohař patří k vývojově nejstarším kontinentálním ohařům. Tak jako u všech velmi starých plemen, nelze předky spolehlivě vystopovat.
Existují přinejmenším dvě teorie. Soudí se, že mezi předky výmarských ohařů jsou nověji krátkosrstý ohař, pointr, pravděpodobně modrá ulmská doga, přičemž však jejich původ sahá až k dnes již vyhynulému vodiči-Leithund. Vnější vzhled psa a tvar lebky ostatně zcela jasně ukazují na brakýřovité předky. Hovoří se i o černých barvářích sv. Huberta. Jejich dědictvím by byla i nejcennější lovecká vloha výmarských ohařů pro práci s nízkým nosem na stopě a ostrost.
Druhá verze předpokládá původ výmarských ohařů pouze z jediného předka, z výchozího typu hnědě zbarveného starého německého ohaře a změnu barvy vysvětluje náhlou mutací, utvrzenou potom selektivním chovem na tento stříbrošedý tón.
Výmarští ohaři prosluli svými vynikajícími loveckými vlastnostmi, z nich nejvíce ceněna byla právě vloha pro práci z nízkým nosem na stopě, což umožnilo myslivci přiblížit se zvěři na tak blízkou vzdálenost, která umožnila jistou ránu. Dále pak ostrost a ostražitost. To ostatně využívali i hajní, kteří oceňovali pomoc výmarského ohaře při obraně proti pytlákům. Střední stav mysliveckého personálu se také zasloužil o to, že ve středním Německu se plemeno značně rozšířilo. Tyto vlastnosti si výmarský ohař vesměs zachoval až do dnešních dob. Původně lovil velkou zvěř jako vlky, medvědy a divočáky, ale později, když v důsledku civilizace začala mizet velká zvěř, byl přizpůsoben k vyhledávání a přinášení pernaté zvěře.
I o původu výmarského ohaře je mnoho dohadů. V roce 1631 namaloval A. van Dyck prince Ruprechta z Falcka s jedním stříbrošedým psem s bílou skvrnou na hrudi a dlouhým ocasem. Pes odpovídá velikostí a typem dnešnímu výmarskému ohaři. Tím však žádným způsobem nemělo být řečeno, že by již tehdy bylo plemeno chováno jako čistokrevné; obraz však ukazuje, že stříbrošedá barva se vyskytovala u ohařů již v 17. Století.
H. Zimmermann, "Lexikon der Hundefreunde" 1934, vidí ve výmarském ohaři nejstaršího německého ohaře, který starému vodiči, tehdy brakýři, stál nejblíže. Na důkaz pro svou teorii pokládá sklon k bílým znakům a k červenožlutému nádechu na hlavě a nohách, a také sklon ke stočeným slechům.
Podle K. Brandta měl na konci 18. Století vévoda Karel August ze saského Výmaru zkřížit krátkosrstého německého ohaře s anglickým pointrem. Z tohoto spojení vyšel stříbrošedý pes, který se stal předkem výmarských ohařů.
Saskovýmarský arcivévoda Karel August byl vysloveně temperamentním mužem. Goethe o něm říká: "Velkovévoda byl démonické povahy, plný neohraničené činorodosti a nepokoje, takže mu byla jeho vlastní říše příliš malou a to největší mu bylo nejmenším". Jeho "démonická povaha" se projevovala mezi jiným také na lovu. S Goethem cestoval roku 1792 do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý dovezl po svém návratu do Výmaru šedé francouzské psy, kteří se pak stali známými pod názvem "psi Karla-Augusta". Příbuzenskou plemenitbou pak byl upevněn typ těchto psů. Co si o této teorii myslet, to nevím. Jistotou však v každém případě je, že se ve Francii nikdy nevyskytoval takový zvláštní stříbrošedý ohař. Proslavení "grifoni krále Ludvíka Svatého" byli hrubosrstí a nestříbrošedí jako výmarští ohaři, nýbrž takzvaní modří bělouši. Teorie o francouzském původu výmarského ohaře stojí každopádně na vratkých základech.
Podle jiné verze (E. Ilgner, 1902) prý Karel August psy poznal u knížete Esterházyho a Auersperga při své cestě do lázní v Teplicích na Moravě, pod dojmy jejich mnohostranných výkonů jich nakoupil více a přivezl do Výmaru. Potomky těchto psů rozdával dál myslivcům, kteří mu byli blízcí, takže se psi postupně rozšířili ve Výmaru a Durynsku. Ale také k této teorii schází přesné údaje. E. Ilgner se odvolává ve svých zprávách na jednoho starého myslivce z Durynska, který řekl, že staří výmarští ohaři jsou bílí s velikými houskově žlutými plotnami.
Přesnější údaje získáme teprve v roce 1870. Tehdy choval výmarské ohaře svobodný pán Wintzingerrode-Knorr-Adelsbarn. Obraz z let 1871/1872 ukazuje ležícího výmarského ohaře z chovu svobodného pána. Pes je tmavošedý a má téměř černé vzezření.
Ve stejné době choval ve Výmaru malíř L. Lindblohm stříbrošedého výmarského ohaře, dochována jsou jména jeho chovných psů "Bravo I Lindblohm" a "Hektor ll Lindblohm".
Po K. Brandovi choval od roku 1884 pravidelně výmarské ohaře také úřední rada Pitschke-Sandersleben, největší chov však měl v té době P. Wittekop v Hachenhausenu.
První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny:
1.Sanderslebenský z chovu úředního rady Pitschkého, Sandersleben
2.Weisenfelský z chovu O. Bacha
3.Durynští ohaři z výmarské oblasti
Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderslebenští psi stáli mezi starým a moderním typem.
Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila "delegovaná komise" znaky pro některá plemena německých ohařů, výmarský ohař byl zanesen do chovné knihy "Klubu Kurzhaar" jako modrá varieta německého krátkosrstého ohaře. Dne 20.6.1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl na závěr jedné výstavy založen "Spolek pro chov výmarského ohaře".
Zároveň však byly založeny konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvy výmarského ohaře.
Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal pod heslem "výmarský ohař je aristokratem mezi loveckými psy" s budováním nového chovu.
Jako snad jediný lovecký pes se výmarský ohař podroboval za účelem nabytí způsobilosti k chovu zkoušky ostrosti na člověka. Chtěl být hned od počátku nejen psem loveckým, nýbrž také dobrým, nebojácným obranářem.
Vyžadována je dnes pro psa výška v kohoutku 59-70 cm, pro fenu 53-63 cm, stejně jako v prvním standardu z roku 1896, který požadoval takovou "správnou výšku ohaře".
Prostřednictvím Hegendorfa a mysliveckého rady Stockmeyera přišli výmarští ohaři do Rakouska, kde byli chováni v psinci "Grafenegg" hraběte Ratibora, a velmi brzo se těšili velké oblibě, takže občas bylo v Rakousku více výmarských ohařů než v Německu.
V roce 1929 Američan Howard Knight, společně s několika dalšími nadšenci, položil základy chovu výmarských ohařů v USA. Tam se velmi rozšířili a doznali značné obliby, ani né tak jako psi lovečtí, ale jako příjemní veselí společníci rodiny. Dnes žije v USA více než 3/4 z celkového počtu psů tohoto plemene na světě.
V roce1953 se výmarští ohaři poprvé objevili na Cruftově výstavě v Anglii, mnozí z nich importovaní ze Spojených států.
Do Českých zemí se výmarští ohaři dostali kolem roku 1910, byli však převážně v rukou cizí šlechty. K nejznámějším českým chovatelům patřil lesmistr Richard Tománek od Prostějova, který přivezl v roce 1922 psa a fenu. Absolvoval s nimi různé zkoušky. Psi svými vynikajícími výkony budili obdiv. Zvláště dobrých výsledků dosahovali při dohledávkách postřelené zvěře, jak dokládají zachované záznamy. V dalších letech se výmarani objevovali pouze ojediněle. V roce 1950 obnovil chov výmarských ohařů v českých zemích MUDr. Jan Fiala z Jindřichova Hradce a na Slovensku Koloman Slimák z Nového Mesta nad Váhom. Těmto dvěma obětavým chovatelům a jejich následníkům musíme být vděční, že chov výmarských ohařů u nás nezanikl, ale slibně se rozšířil. Výmarských ohařů však bylo stále málo, nedalo se mluvit o intenzivní chovatelské činnosti, a proto byl jejich chov přičleněn ke klubu německých krátkosrstých ohařů. Se stoupajícím zájmem o plemeno se projevila v roce 1959 nutnost založení samostatné chovatelské skupiny výmarskýc h ohařů při klubu KO. Brzo se podařilo podchytit asi 150 majitelů výmarských ohařů. Práce skupiny se slibně rozvíjela a zájemci neustále přibývali. Po vyjasnění některých problémů byl 21. Prosince 1966 založen samostatný klub výmarských ohařů. Hned na počátku se řešilo, zda nadále chovat pouze výmarské ohaře krátkosrsté, či se snažit o rozšíření dlouhosrstých a zachování hrubosrstých, kteroužto variantu srsti v ostatních zemích neměli. Po důkladném projednání bylo rozhodnuto chovat i nadále všechny tři variety srsti, každou však samostatně. Pokud bude nutné do dlouhosrstých či hrubosrstých přikřížit krátkosrstého, potom budou potomci vždy vedeni jako dlouhosrstí nebo hrubosrstí, nikdy nesmí být zařazeni mezi krátkosrsté. Obdobné diskuse byli vedeni v Německu již kolem roku 1900, kdy byli výmarští ohaři rozdělováni na plnokrevné a polokrevné. Jako polokrevní byli uváděni právě dlouhosrstí jedinci. Horší situace byla v chovu hrubosrstých výmarských ohařů, poněvadž tuto varietu srsti nikde jinde nechovali.
Jedince této srsti vyšlechtil Koloman Slimák. Při dalším chovu bylo nutné používat úzké příbuzenské plemenitby. Koloman Slimák se svými spolupracovníky plemeno rozšířil a dovedl až k uznání FCI jako samostatné naše národní plemeno. Tak vznikl slovenský hrubosrstý ohař. V porovnání s předcházejícími druhy srsti byla situace u krátkosrstých výmaranů mnohem lepší. Zde se velmi příznivě projevil vliv dalších importů, které se v dalším chovu výrazně prosadily. Vytvořili se tři samostatné krevní linie. V prvé řadě to byla linie našich domácích psů, zastoupena Adarem z Domášovských lesů, který vedl krev psů k nám dovezených ve dvacátých letech. V roce 1967 bylo rozhodnuto, že každý pes, který bude zařazen do chovu, musí absolvovat klubové všestranné zkoušky.